Vzdělání jsem vždycky brala opravdu vážně. Vzdělání nebylo u mě na druhém místě, ale vždycky na prvním místě. Chtěla jsem, abych potom byla opravdu vystudovaná žena, protože u nás v rodině se vždycky nosilo to, že každý by musel mít vysokou školu. Abych se přiznala, tak i kdyby u nás nikdo neměl vysokou školu, tak já sama bych si tohle přála. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak, jak jsem si přála, dokonce jsem vystudovala dvě vysoké školy. Ekonomickou a potom ještě vyšší odbornou zdravotní. I když tedy nakonec nedělám ani jedno v oboru. Pracuji totiž u partnera ve firmě, který se zabývá železářstvím, ale i takhle jsem spokojená.

Myslím si, že je opravdu hodně lidí, kteří mají třeba vystudované vysoké školy, ale potom se tomu oboru vůbec nevěnují. Mě tohle ale nevadí, jednoduše každý člověk je jiný. Třeba někomu jde jenom o to, aby měl vysokou školu a je mu úplně jedno, jaká to bude. Třeba si nakonec vždycky vybere takovou tu úplně nejlevnější vysokou školu. Nejenom, že je nejlevnější, ale také třeba je nejlehčí. Jako nějaké přírodní vědy. Jenomže já jsem si říkala, kdybych jednoho dne chtěla pracovat ve zdravotnictví, což mě vždycky lákalo, tak alespoň mám vyšší odbornou zdravotnickou školu.

Mnoho lidí mi třeba vyčítá, že jsem dala zbytečně peníze za vyšší odbornou zdravotnickou školu, když se v tom vůbec neorientuji a vůbec v tom také nepracuji. Jenomže proč? Je to přeci moje věc. Partner také řekl, že když chci pracovat u něj ve firmě v železářství, kde dělám účetní a manažerku, tak je to přeci jenom moje věc a nemusím dělat to, co jsem vystudovala. Navíc manažerství má také toho hodně společného s ekonomikou, což jsem také vystudovala. Nemám ráda, když mi cizí lidi kecají do života. Jako jedna moje známá v kanceláři, která mi stále říká, že mám jít pracovat do nemocnice. Možná asi si brousí zuby na mé místo.