Extrémní vedra, která lidstvo nejspíš v budoucnosti čekají, pravděpodobně ohrozí starší osoby. A především se to bude týkat těch, co žijí v Asii a Africe. Dnes se s těmito intenzivními vedry setkává v uvedených oblastech asi 14 % starších dospělých, za 20 až 25 let by to mohlo být kolem 23 %. Očekává se, že v roce 2050 by se tento fakt mohl dotýkat až čtvrtiny světové populace starších osob.

Vědci v časopise Nature Communications uvádějí, že do 25 let by mohlo lidstvo zažít teplotní extrémy, které by mohly přesahovat 37,5 °C. Co se týká akutního horka, celosvětově se s největší pravděpodobností zvýší počet dnů, které překročí teplotu 37,5 °C z deseti na dvacet. Zkrátka intenzita i četnost vysokých teplot bude oproti dnešku významně narůstat.

Proč horkem trpí právě starší osoby

Významní američtí kardiologové a epidemiologové říkají, že ochrana starší populace bude stále důležitější, neboť tyto osoby jsou vůči důsledkům takového tepla velice zranitelné. Ať se jedná o akutní expozici nebo dlouhodobé vystavování vysokým teplotám.

Lidský organismus snese vysoké teploty jen do určitého limitu. Jde o vysokou značnou fyziologickou zátěž A stárnoucí tělo je na tom ze všech lidí nejhůře – nedokáže se totiž efektivně ochlazovat. Navíc staří lidé trpí často různými chronickými nemocemi, a ty se s narůstajícím horkem obvykle zhoršují. Jedná se hlavně o kardiovaskulární choroby, a také cukrovku. Mnoho léků, které starší osoby většinou již užívají, organismus dehydratuje. A pravidelné pití tito lidé často podceňují. Anebo z důvodu kognitivních poruch či omezené pohyblivosti nejsou schopni se sami před horkem ochránit. A tak je vedro pro osoby po sedmdesátce horší než pro kohokoliv jiného.

Univerzální návod, jak snížit dopad zvyšujících se teplot na stále širší stárnoucí populaci, asi neexistuje. Jsou však možnosti zajištění zdravotní péče včetně dostatečné výživy a hydratace těchto osob, včasné varování před horkem a informovanost, jak se v takové situaci chovat; rozšiřování zeleně, zejména ve městech, aby se snížily dopady suchého vedra, které je mezi budovami větší než ve volné přírodě; zřizování veřejných ochlazovacích center, a podobně.Konec formuláře

Již staré přísloví nám říká, že Äistota je půl zdraví. I to je důvod, proÄ se vÄ›tÅ¡ina z nás myje alespoň jednou dennÄ›. Věříme, že si tím pomáháme. AvÅ¡ak když se nad tím zamyslíme, jsme v podstatÄ› jediní v celé živoÄiÅ¡né říši, kdo nÄ›co takového dÄ›lá. To nás pak pÅ™ivádí k otázce, zda je skuteÄnÄ› nezbytné, abychom dennÄ› používali vodu.

 

Není vÅ¡ak pochyb o tom, že pro to existují skuteÄnÄ› dobré argumenty, pÅ™iÄemž tím hlavním je pak ten o naÅ¡em zdraví. A je jasné, že se na naÅ¡em tÄ›le bÄ›hem dne nahromadí neÄistoty, zvláštÄ› pak na rukách – to je ostatnÄ› důvod, proÄ bychom si je mÄ›li mýt nÄ›kolikrát dennÄ›. Jsou ale tyto skuteÄnÄ› tak nebezpeÄné?

 

 

AÄ si to vÄ›tÅ¡inou neuvÄ›domujeme, naÅ¡e pokožka funguje také jako svého druhu ochranná bariéra. Ta má právÄ› zabránit tomu, aby se Å¡kodliviny, které se usadí na naÅ¡em tÄ›le, dostaly dovnitÅ™. Bohužel, tento způsob ochrany není ani zdaleka dokonalý. Navíc jej Äasto jeÅ¡tÄ› zhorÅ¡ujeme.

 

Dnes je naprosto běžné používání mýdla pÅ™i jakémkoliv mytí. To vÅ¡ak odstraňuje nejen Å¡pínu, ale také Äást oné ochranné vrstvy. A pokud jej používáme dennÄ›, tato nemá Å¡anci se obnovit. ParadoxnÄ› se tak stáváme náchylnÄ›jší k tomu, že nám skrz pokožku do tÄ›la pÅ™eci jen nÄ›co pronikne.

 

 

Znamená to tedy, že bychom mÄ›li pÅ™estat používat mýdlo? Ne tak docela. Výhody, které z jeho použití plynou, totiž znaÄnÄ› pÅ™eváží výše zmínÄ›né nevýhody. Navíc dnes máme možnost koupÄ› kvalitních mýdel, která naÅ¡i ochrannou vrstvu tak nepoÅ¡kozují.

 

Na pravidelnou oÄistu tÄ›la bychom tedy rozhodnÄ› nemÄ›li zanevřít, a to i z dalšího důvodu. VÄ›tÅ¡ina z nás se dennÄ› potí, pÅ™iÄemž pot na naší pokožce zasychá, Äímž nás ochlazuje. Je to velmi úÄinný systém, který vÅ¡ak zanechává na kůži jednak stopy a pak také nepříjemný zápach. NÄ›kolik zaschlých vrstev potu pak také může doslova ucpat kožní póry. RozhodnÄ› se tedy vyplatí se toho alespoň jednou dennÄ› zbavit.

Pokud archeolog nebo i obyÄejný ÄlovÄ›k najde nÄ›jakou fosílii Äi staré artefakty, jako například mince Äi nástroje, rozhodnÄ› nás v první Å™adÄ› zajímá, jak je onen nález starý. K tomu nám může pomoci hned nÄ›kolik různých, na sobÄ› nezávislých metod, avÅ¡ak za jednu z nejpÅ™esnÄ›jších je považována metoda rozpadu prvků.

 

JednoduÅ¡e Å™eÄeno, každý izotop má svou rozpadovou Å™adu, kdy se postupnÄ› mÄ›ní na prvky s nižším protonovým Äíslem. Tento proces také produkuje radioaktivitu, a to v různém množství. Zdaleka nejlepším příkladem zde může být uran, avÅ¡ak není ani zdaleka jediný.

 

 

Stáří tak můžeme urÄit tím, že zjistíme pomÄ›r rozpadajících se izotopů a prvku, ve který se zrovna ten mÄ›ní. Jelikož pak dobÅ™e známe u jednotlivých prvků poloÄas rozpadu, můžeme z jejich pomÄ›ru snadno urÄit, jak je onen pÅ™edmÄ›t starý.

 

Je vÅ¡ak samozÅ™ejmé, že tuto metodu nelze použít vždy. AÄkoliv se totiž izotopy vyskytují v přírodÄ› pomÄ›rnÄ› hojnÄ›, nenajdeme je na vÅ¡ech naleziÅ¡tích. V takových případech musíme využít jiné způsoby, například uhlíkovou metodu. Pokud je to vÅ¡ak jen trochu možné, používáme tu izotopovou.

 

 

Důvodem je především její vysoká přesnost. Na rozdíl od ostatních totiž není nic, co by mohlo rozpad prvků nějakým zásadním způsobem ovlivnit a narušit tak datování. Nemusíme se starat o to, jakými procesy artefakt při svém vzniku procházel.

 

Navíc je zde i ta výhoda, že mnohé izotopy mají skuteÄnÄ› velmi dlouhé rozpadové Å™ady. To znamená, že můžeme datovat i velmi staré fosílie. PopravdÄ› právÄ› tímto způsobem jsme zjistili mimo jiné také stáří naší planety, a to už je rozhodnÄ› co říct.

 

Není tedy divu, že se na ni archeologové i paleontologové velmi spoléhají. Je vÅ¡ak jen otázkou Äasu, kdy bude vymyÅ¡lena nÄ›jaká jiná, lepší a pÅ™esnÄ›jší metoda. S postupujícím vývojem vÄ›dy a techniky to vypadá, že na to nebudeme muset již dlouho Äekat. A to je dobÅ™e. Pomůže nám totiž zodpovÄ›dÄ›t nÄ›které z otázek z historie.

Pokud se nÄ›koho zeptáte na nejobvyklejší pÅ™edstavu Slunce, vÄ›tÅ¡inou se bude jednat o obrovskou hořící kouli. To je vÅ¡ak od pravdy na míle vzdáleno. Ve skuteÄnosti zde totiž dokonce ani nenajdeme oheň. Jak tedy tato pÅ™edstava vlastnÄ› vznikla?

 

Jednoduše proto, že právě oheň byl pro naše předky prakticky jediným zdrojem světla, a nedovedli si představit, že něco dovede svítit a zároveň hřát, aniž by to hořelo. Tento instinkt je v nás tak pevně zakořeněný, že je uplatňujeme i dnes navzdory vědeckému pokroku a různým světelným zdrojům, které jsme od té doby vynalezli.

 

 

Když se vÅ¡ak nad celou vÄ›cí zamyslíme, zjistíme, že zde hoÅ™et ani nemůže. Není zde totiž žádný kyslík, který oheň bezpodmíneÄnÄ› potÅ™ebuje. SvÄ›telný zdroj, který se zde uplatňuje, je totiž úplnÄ› jiný a ve vesmíru mnohem obvyklejší, než je právÄ› oheň.

 

Tím nÄ›Äím je jaderná reakce. JistÄ›, můžeme říci, že tu pÅ™eci vidÄ›t nemůžeme. To vÅ¡ak není tak docela pravda. StaÄí si vzpomenout na oslepující záblesk po detonaci jaderné bomby a neskuteÄné teplo, které v blízkém okolí daného místa vznikne. Zde se jedná o ten samý princip, pouze s tím rozdílem, že ona „detonace“ probíhá v podstatÄ› neustále, a také v mnohem, mnohem vÄ›tším měřítku. To je také důvod, proÄ svÄ›tlo a teplo dokáže doputovat až k nám, aÄkoliv jsme miliony kilometrů vzdáleni.

 

 

OvÅ¡em souÄástí výbuchu atomové bomby je také obrovský hluk. A je pravdou, že i Slunce vydává takový rámus, který by byl ohluÅ¡ující i na naší planetÄ›, pokud bychom jej slyÅ¡eli. UÅ¡etÅ™eni jsme toho pouze proto, že ve vakuu se nemá zvuk jak šířit.

 

Je tedy jasné, že Slunce rozhodnÄ› není jen hořící koulí, která se pohybuje po obloze. Ve skuteÄnosti jde o jaderný reaktor, který nám sice poskytuje svÄ›tlo a teplo, ale zároveň může být také nebezpeÄný. PrávÄ› sluneÄní radiace je totiž z velké Äásti zodpovÄ›dná za rakovinu kůže – a té se chce každý z nás vyhnout.

Já si myslím, že bez vědy by byl svět o něco hodně chudší, protože když je věda, tak to znamená, že lidé se o něco zajímají a také to potom přináší pocit uspokojení, pocit jistoty. Nebo vy si myslíte, že kdo se zajímá o vědu, že je to smutné, že by se člověk neměl zajímat o vědu? Ale proč? Vždyť věda je opravdu zábavná. Proto jsem svému partnerovi řekla, proč i on stále v nedává, když já čtu encyklopedie, co je na tom hrozného? Partnera to prý velice irituje. Ale proč? Když jsem se partnera ptala, proč ho úplně irituje, když čtu encyklopedie, když mě to baví, tak on mi řekl, že si potom o sobě moc myslí, že prý ho stále jenom poučuji.

Ale podle mého názoru tohle není vůbec žádná pravda, já bych svého partnera opravdu nikdy nepoučovala, protože vím naprosto s jistotou, že ono by mu to vadilo a potom by se vztekal, takže proč bych nemohla já se zajímat o vědu, když mě tohle baví? Já na tom nevidím absolutně nic špatného, tak jsem partnerovi řekla, že když ho baví dinosauři, ať se klidně koupí encyklopedii anebo nějakou příručku o dinosaurech. A řekla jsem mu, že potom předpokládám, že ho to bude bavit a potom to bude chtít číst stále. Partner kroutil očima. A proto, když měl potom svátek, to bylo asi po měsíci, kdy jsme se takhle dohodli, tak jsem mu koupila velkou encyklopedii o dinosaurech.

Týden tomu odolával, že tohle číst vůbec nebude, ale po týdnu otevřel knihu. A když ho viděl obrázky, tak byl docela hodně překvapený. Ono ho to zaujalo! Takže byl překvapený nejenom on, ale potom i já. Vůbec jsem netušila, že ho to takhle chytne. Potom se mi omluvil a řekl, že už chápe, proč někdo čte knihu, když něco někoho zajímá. Potom je do toho úplný blázen a bude chtít o tom vědět co nejvíce informací. Tohle je jednoduše věda. A je opravdu mnoho lidí, kteří se zabývají vědou a mají své oblíbené téma, o kterém si čtou. 

O tom, jaký tvar má naÅ¡e planeta, není sporu. Máme nesÄetné snímky z oběžné dráhy i vzdálenÄ›jšího vesmíru, které nám jej jasnÄ› ukazují. AvÅ¡ak to, že naÅ¡e planeta je koule, vÄ›dÄ›ly již národy pÅ™ed více než dvÄ›ma tisíci lety, aÄkoliv v té dobÄ› nemÄ›ly nÄ›co takového k dispozici. A nejen to, dokázaly také s pozoruhodnou pÅ™esností vypoÄítat její rozmÄ›ry.

 

Je vÅ¡ak pravdou, že mÄ›li jiné důkazy, které máme k dispozici jeÅ¡tÄ› dnes. A ty, aÄkoliv jsou nepřímé, nám jasnÄ› ukazují to samé, co moderní satelitní snímky. Není tedy na Å¡kodu se podívat, jak se vlastnÄ› lidé tehdy dopídili k pravdÄ›.

 

 

První vÄ›cí, která si získala jejich pozornost, byly lodÄ› vzdalující se pÅ™es horizont Äi se na nÄ›m objevující. Již tehdy si totiž vÅ¡imli, že první vÄ›cí, která zmizí, je spodek, a postupuje se dále až k nejvyšším stěžňům. Když naopak pÅ™iplouvaly, tím prvním, co bylo vidÄ›t, byly právÄ› vrcholky plachet. NÄ›co takového by na placaté Zemi nebylo možné.

 

Jakmile pak lidé zaÄali více cestovat, vÅ¡imli si, že na severní polokouli jsou vidÄ›t jiné hvÄ›zdy, než na té jižní. Tuto skuteÄnost znali velmi dobÅ™e například námoÅ™níci, kteří se podle nich navigovali. OpÄ›t, nÄ›co takového není na placce možné.

 

 

Dále jsou tu západy a východy Slunce. To se totiž nezmenšuje, dokud nezmizí, jak by tomu bylo, kdyby se od nás vzdalovalo. Namísto toho si zachovává svou velikost, dokud neklesne pod horizont. S tím souvisí také fakt, že polovina planety má světlo, zatímco ta druhá tmu.

 

V neposlední Å™adÄ› je tu i fakt, že například sluneÄní hodiny fungují, což by na placce zkrátka nebylo možné. I proto si již naÅ¡i dávní pÅ™edkové správnÄ› odvodili tvar ZemÄ›, který byl pozdÄ›ji jen potvrzen použitím moderních technologií.

 

SamozÅ™ejmÄ› se stále najdou lidé, kteří o tom pochybují, avÅ¡ak tÄ›ch je pouhé minimum. Abyste se pÅ™esvÄ›dÄili na vlastní oÄi, nemusíte ani opustit naÅ¡i planetu.

Není pochyb o tom, že dinosauÅ™i lidi fascinovali již od pradávna. Již nálezy prvních obřích kostí byly popudem ke vzniku povÄ›stí o obrech a jiných monstrech. V pozdÄ›jších letech, kdy jsme je již byli schopni rekonstruovat, nás pak zaÄali zajímat ze zcela jiných důvodů – jsou to zvířata, na jaká dnes již nenarazíme, exotická a nebezpeÄná. SamozÅ™ejmÄ›, Äím více se z nálezů dozvídáme, tím více chápeme, že situace nebyla až tak dramatická. Ve skuteÄnosti průmÄ›rná velikost dinosaura odpovídala dneÅ¡nímu vÄ›tšímu psu. ObÅ™i jako sauropodi nebo tyranosauÅ™i byli výjimkou. To ovÅ¡em nijak nebránilo lidem o nich fantazírovat.

 

 

Je tedy pochopitelné, že se vynoÅ™ila otázka, zda mohli lidé a dinosauÅ™i žít ve stejné dobÄ›. Koneckonců, Äas od Äasu se vynoří nález lidské stopy vedle dinosauří. Na tomto podkladÄ› také vznikl například seriál Flinstoneovi. Pravda je vÅ¡ak, jak už tak bývá, ponÄ›kud odliÅ¡ná. V dobÄ›, kdy byli dinosauÅ™i na svém vrcholu, skuteÄnÄ› naÅ¡i pÅ™edkové žili. Vypadali ovÅ¡em docela jinak, než dneÅ¡ní lidé. Ve skuteÄnosti se jednalo o drobné noÄní savce, pÅ™ipomínající svým vzhledem dneÅ¡ní myÅ¡ Äi veverku. Urputný rozvoj savců nastal až poté, co vÄ›tÅ¡ina dinosaurů vyhynula.

 

Znamená to tedy, že spolu lidé a dinosauÅ™i nežili? Nikoliv, ovÅ¡em ne tak, jak si vÄ›tÅ¡ina z nás pÅ™edstavuje. DinosauÅ™i totiž nevyhynuli vÅ¡ichni. NÄ›kolika druhům se podaÅ™ilo pÅ™ežít až do dneÅ¡ní doby, byÅ¥ se od svých druhohorních pÅ™edků ponÄ›kud liší. Také je nenazýváme dinosaury, neboÅ¥ jsme si je s nimi nespojovali, dokud nám fosilní nálezy a analýza DNA neukázala, že jimi ve skuteÄnosti jsou. Jedná se o ptáky.

 

To je ostatnÄ› také jediný důvod, proÄ mají ptáci peří. To se totiž vyvinulo právÄ› a jedinÄ› u nÄ›kterých druhů dinosaurů. Proto jej nenajdeme ani na žádném z létajících savců, jako jsou tÅ™eba netopýři Äi létající veverky (aÄkoliv zde nejde o let v pravém slova smyslu, ale spíše o plachtÄ›ní). DinosauÅ™i tedy stále žijí, a vy si možná právÄ› dáváte nÄ›kterého z nich k obÄ›du.

Není pochyb o tom, že v souÄasné dobÄ› dochází k velkým zmÄ›nám klimatu. Ty vÅ¡ak mimo jiné také znamenají rapidní úbytek živoÄiÅ¡ných druhů. Již nyní se hovoří o tom, že se nacházíme v epoÅ¡e dalšího velkého vymírání. To znamená, že živoÄiÅ¡né druhy mizí mnohem rychlejším tempem než v minulosti, s výjimkou urÄitých období.

 

SamozÅ™ejmÄ› zde působí více vlivů, než jen zmÄ›na klimatu, aÄkoliv i ta se znaÄnÄ› projevuje. Přírodní podmínky se mÄ›ní rychleji, než se jim místní flora a fauna staÄí pÅ™izpůsobovat. Nakonec tedy vyhynou. JistÄ›, nÄ›kdy živoÄichové migrují do příhodnÄ›jších podmínek, což je mimo jiné také důvod, proÄ se i u nás již dnes nachází druhy, které byly dříve pouze ve stÅ™edomoří.

 

 

JistÄ›, můžeme si říci, že pro lidi to příliÅ¡ neznamená. Koneckonců, náš život příliÅ¡ neovlivní, pokud bude o nÄ›jaký ten druh ménÄ›. JistÄ›, je to sice smutné, avÅ¡ak pro nás jako živoÄiÅ¡ný druh to příliÅ¡ neznamená. Nebo ano? Ve skuteÄnosti pÅ™edstavuje úbytek živoÄichů mnohem vÄ›tší problém, než si vÄ›tÅ¡inou dokážeme pÅ™edstavit. Je potÅ™eba si uvÄ›domit, že celá příroda je propojená, a jeden chybÄ›jící Älánek může způsobit v podstatÄ› kaskádový efekt.

 

 

Velmi dobrým příkladem jsou zde vÄely. Na nich závisí valná Äást produkce. AvÅ¡ak vzhledem k mÄ›nícímu se klimatu a tedy i úbytku pÅ™irozené vegetace mají nedostatek potravin. Ty, které používají lidé, totiž kvetou pouze v jednu dobu. Po zbytek roku tedy nemají potravu. SamozÅ™ejmÄ›, je možné pÅ™ikrmování, avÅ¡ak to potravu plnÄ› nenahradí.

 

Je tedy zcela možné, že pokud by jim lidé nepomáhali, vÄely by již dávno neexistovaly. A i s jejich pomocí to nevypadá dobÅ™e. Pokud by vÅ¡ak vymÅ™ely, způsobilo by to nedostatek potravin, který by mohl vést až k celosvÄ›tovému hladomoru. A to je nÄ›co, co si nikdo z nás ani nedovede pÅ™edstavit. Přírodu bychom tedy mÄ›li chránit nejen pro ni samotnou, ale také pro nás samotné. Jsme na ní totiž mnohem závislejší, než si myslíme.