Já si myslím, že každý člověk, když se chce přestěhovat z malého bytu, tak by asi toužil po nějaké krásné veliké zahrad. Takové zahradě, kde je opravdu krásná tráva. A kde se to jenom hemží příjemným hmyzem a občas tam vládne nějaká včelka. Tohle jsem si vždycky přála já. A když se mi tohle splnilo, tak vám řeknu, že jsem byla opravdu nadšená a byla jsem v sedmém nebi. Jenomže mělo to háček. Opravdu tam byly včely, jak jsem si přála, ale povím vám, že asi první týden, kdy začaly včely létat, tak mě to opravdu hodně dráždilo. Vadilo mě to. Během týdne jsem dostala dvě žihadla, opravdu mě to trápilo a nevěděla jsem, jak to říct partnerovi, že ty včely mi opravdu hodně vadí.

Protože můj partner chtěl vždycky včelařit. Chtěl to převzít po svém dědečkovi, tak jsem mu řekla, že když se přestěhujeme do domečku, kde bude veliká zahrada, že tam třeba může mít tři nebo čtyři úly. A tak partner se toho chytl a ihned to udělal. Samozřejmě, že mu tohle vůbec nemůžu vyčítat. Já jsem mu tohle dovolila, ale abych se přiznala, vůbec jsem neměla se včelami žádné zkušenosti, takže to potom dopadlo tak, že jsem se včel bála. Ani partnerovi bych to neřekla. Byla jsem ale zase na druhou stranu spokojená, že mám konečně zahradu takovou, jakou jsem si přála.

Protože jsem totiž vždycky chtěla chovat slepice a chtěla jsem mít stádo koček. Partner řekl, že žádné stádo koček nebude, že si pořídím maximálně dvě kočky, že prý kdyby to byla jedna kočka, že by byla sama chudák, protože my dva jsme pracovně hodně vytížení, takže kočka by byla sama, a tak bude nejlepší, když budeme mít dvě kočky. Naštěstí tohle všechno dopadlo skvěle, akorát ještě partnerovi musím nějak říct, jestli nechce včelí úly přestěhovat někam dozadu na zahradu, kde nechodíme my a naše děti. Opravdu nechci, aby jednoho dne za mnou přišly děti, které by byly celé poštípané od včel.