Snad každý člověk na světě má aspoň nějakého svého koníčka. Přičemž je jasné, že movití nebo aspoň movitější lidé mají nebo aspoň mohou mít i více koníčků, které je mohou stát i více peněz, zatímco ti chudí mají daleko méně na výběr. Ale i ti si jistě nacházejí nějakou činnost, která je baví, tedy nějakého koníčka. O tom, jaké koníčky by si měl kdo vybrat, samozřejmě rozhoduje každý sám. Je samozřejmé, že by takové naše záliby neměly být protizákonné, jinak je to ale naprosto individuální. Koníčky nás totiž mají samozřejmě bavit, a každý jsme jiný, takže každého z nás zaujme něco jiného. A kdybychom kohokoliv nutili do nějaké konkrétní činnosti, spíše bychom ho trápili, než abychom ho dotlačili k činnosti, která ho má bavit.
Někdo se tedy baví tak a někdo onak. Někdo volí to provázené pohybem, zatímco jiný nad svým hobby nejraději sedí, někdo provozuje koníčka na veřejnosti, zatímco pro jiného je vhodnější nějaké to klidné osamělé místečko. Někdo se mu věnuje pravidelně, někdo jenom tu a tam, když se naskytne příležitost. A v důsledku koníčků jde někdy i o utracení docela velkých peněz, zatímco jindy vzniká v důsledku takové činnosti něco, co v budoucnu vynese balík, dejme tomu nějaká unikátní sbírka. To je různé. Každopádně jsou tu koníčky ale od toho, aby nás bavily.
Není to výdělečná činnost, a když už nějaké peníze přinesou, pak je to jenom vedlejší produkt onoho počínání. Při koníčcích nám má být hlavně příjemně, máme je provozovat proto, abychom se u nich cítili dobře. A je dobře, když nás s našimi hobby okolí akceptuje. Když nás ostatní podporují nebo aspoň tolerují v tomto počínání. Kdyby tomu tak totiž nebylo, nestál by ani ten nejoblíbenější koníček za nic. Třeba kdyby nám rodina neustále vyčítala a vytýkala, že chodíme na ryby a kvůli tomu vysedávání u vody zanedbáváme rodinu.
