Tomuto sportu, respektive zálibě moc nehovím a nerozeznám bělici od lokomotivy. To však ještě nemusí nutně znamenat, že by to nebyl krásný sport. Hlavně když časně ráno čekáte někde u přehrady, z vody stoupá mlha a vy jste někde tady sám. No, sám, rybář vlastně není a nebývá sám nikdy. Vždy je kousek od něj další a další, až je člověku divné, že se spolu nepoperou o místo. Nebo že se jim nezamotají vlasce. Můj bratranec byl také rybář a jí s ním občas chodila. Nikdy nic nechytil, tedy co jsem já byla s ním. Celé hodiny jsme proseděli u vody a mlčeli. A víte, že to bylo super? 

Málo lidí dokáže být potichu tak dlouho, ale u rybářů a myslivců je to vlastně povinnost. Ona se asi ryba nelekne každého šustnutí jako třeba srnčí, ale přece se u lovu ryb nehuláká.  

Nikdy jsem netušila, kolik stojí takový cajk, ale vím, že jedna kamarádka má rybáře manžela. Ta tvrdí, že ho jedna ryba vyjde zhruba na sedmnáct tisíc. Což mne ovšem hodně pobavilo, než jsem zjistila, že mimo cajk čekají rybáře vlastně jen starosti s různými poplatky. Kdysi jsem žila v iluzi, že si člověk sedne třeba na břeh řeky, abychom nebyli stále u rybníků a přehrad a prostě si uloví nějakou tu rybu. To by však bylo příliš jednoduché, a to člověk rád nemá. Proto zavedl povinné rybářské lístky a revíry, na který musí mít rybář povolení. Pochopitelně si jej musí zaplatit, jak také jinak.  

Teprve nyní mne napadlo podívat se, kolik stojí jen prut a když jsem zjistila, že tři stovky, zamyslela jsem se nad tím, že jedna ryba přijde tak draho. Jenže ony jsou ještě pruty, například Catapulty, které můžete koupit i za cenu hodně přes třicet tisíc. No, to tedy nevím, jestli bych za to ty peníze dala. Rybář však neváhá, protože se domnívá, že takový prut mu ryby přitáhne. To, že tomu tak není, to zjistí až hodně dlouho poté. Ale to už jsou peníze fuč.